Včera jsem, díky tomu, že mi to doporučila Terka, navštívil projekci filmu Afganské ženy za volantom na festivalu dokumentárních filmů Jeden svět. První věc, která mě zaujala, ale v podstatě byla očekávatelná, že na celém filmu bylo velice, velice málo mužů, dovolil bych si to odhadnout na 10%. Projekci jsme shlédli v příjemném a útulném kinu Evald, kde bohužel bylo poněkud přetopeno. Na projekci bylo plno a co se týče obsahu filmu – nejlepší bude nechat hovořit oficiální anotaci:
Svědectví jednoho muže má u afghánského soudu stejnou váhu jako výpověď dvou žen. Když se narodí syn, oslavují se i jeho první zuby, zatímco narození dívky je nezřídka vnímáno jako zklamání. Společnost, kde nerovnost mezi oběma pohlavími vyplývá z manipulativní interpretace koránu, vymezuje ženám velmi malý prostor. Najít proto afghánskou řidičku je nesnadný úkol, který podstoupila slovenská režisérka afghánského původu Sahraa Karimiová. Její dokument sleduje osudy čtyř žen mezi třicítkou a čtyřicítkou – všechny jsou vdané a mají děti. Tři z nich touží po řidičském průkazu, zatímco jedna se už živí jako řidička soukromého minibusu. O svých hrdinkách se ovšem dozvídáme mnohem více, když kamera, za níž stojí žena, vstupuje do privátních prostor obývacích pokojů Afghánek a jejich rodin. Získáváme tak informace o roli genderu v uspořádání afghánské společnosti i o nesnadné cestě tamních žen za emancipací. Kolik z nich autoškolu dokončí? Mají být silnice, stejně jako vše ostatní veřejné, hájemstvím mužů?
Film natočila s česko-slovenským štábem mladá a velice půvabná 27-letá studentka dokumentární tvorby z Afghánistánu Sahraa Karimi. Sahraa se narodila v Kábulu, studovala matematiku, fyziku a architekturu a nyní již 7 let žije na Slovensku s režisérem Stanislavem Párnickým.
V tu chvíli, kdy se film natáčel, tak Sahraa Karimi neměla ještě slovenský pas a do Afganistanu dojela tajně. Natáčení tak první rok probíhalo v podstatě ilegálně. Celý film velice oslovil a ačkoliv jsem spoustu věci očekával, musím říci, že hloubka a upřímnost výpovědí hlavní aktérky celého dokumentu mě velice zasáhla. Hrdost Afgánského lidu, lpění na jejich kultuře a tradici, potlačované zoufalství některých žen a silná patriarchální kultura vytváří v celém dokumentu jedinečný obraz, který nám ukazuje neotřelý pohled na hrdou, divokou, krásnou, ale pro naši kulturu občas špatně pochopitelnou zemi Afghánského lidu.
Při samé projekci mě nepříjemně překvapily dvě reakce publika. První, když se smálo v momentech, která nám sice mohou přijít úsměvné, ale smích je to toliko trpký a ukazuje na naši ubohost, když se smějeme kultuře, která má dle našich měřítek životní úroveň na mnohem nižší úrovni. Typickou ukázku byla scéna v autoškole, kdy vyučující ukazuje značky, včetně zmínky o semaforu s poznámkou, že v Afghánistánu semafory nejsou.
Druhá nepříjemná reakce byla při besedě se samotnou režisérkou, která byla na projekci přítomná. Z dotazů některých diváků bylo jasně vidět, jak velice správně cítí, že pozice ženy v Afghánistánu není ideální. Přesto nerozuměli tomu, že rozdílná kultura může chápat některé věci, které u nás cítíme jako nepřípustné, jako normální a běžné a my nemáme nejmenší právo tvrdit, že naše kultura je lepší. Je prostě jen jiná.
Každopádně tento film velice doporučuji a pokud máte čas, tak rozhodně nezmeškejte další promítání v Praze:
- 14.03.2009 / 20:15 / Francouzský institut + Debata: Sahraa Karimi (režisérka / director)
- 19.03.2009 / 19:30 / Atlas velký sál
Sahraa Karimi – filmografie:
- Dcery slnka – zde ztvárnila hlavní roli, režie: Mariam Shahriar
- Biely sen- ztvárnila hlavní roli, režie: Hamid Jebeli
- Who is Sahraa – ztvárnila hlavní roli, režie: Martin Mazeli
- Hladanie iluzii – sama režírovala a získal hlavní cenu v Bilbao film festival – Španělsko v roce 2005, druhá cena na Vfemina film festival, Česká republika v roce 2005
Použité a doporučené zdroje:
