Jako malého mě rodiče a prarodiče učili zavírat branku. Hezky na takovou malou kovovou závoru. Prý kvůli zlodějům. Nešlo mi to moc do hlavy. Přišlo mi, že zloděj by se přeci natáhl přes tu branku a tu závoru si otevřel. Nic nepomáhaly argumenty, že o pár metrů dál nám plot končí a kdokoliv tam může přijít. Tenkrát jsem to nechápal. Teď už vím, že šlo o pocit. Falešný pocit bezpečí. Naprosto nesmyslná překážka, která stačila k naplnění pocitu bezpečí.

Takových zavírání branek tu teď máme  dost. Bráníme se domnělému nebezpečí a vytváříme zbytečné závory, které reálnému nebezpečí nemají šanci zabránit. A kvůli tomu, že se soustředíme na zavírání snadno překonatelných branek, které nám poskytují falešný pocit bezpečí. O kousek vedle může skutečný problém nakráčet přímo do obýváku. Protože tam náš plot prostě končí.

Teď už stačí jediné. Poznat reálný problém a jeho obranu proti němu a ten falešný. A to není vůbec jednoduché.