(c) Převzato z http://www.oblibene.name/userdata/shopimg/vrata-brany/Image/brankyaploty/ploty-a-branky-23-.JPG

(c) Převzato z http://www.oblibene.name/userdata/shopimg/vrata-brany/Image/brankyaploty/ploty-a-branky-23-.JPG

Jako malého mě rodiče a prarodiče učili zavírat branku. Hezky na takovou malou kovovou závoru. Prý kvůli zlodějům. Nešlo mi to moc do hlavy. Přišlo mi, že zloděj by se přeci natáhl přes tu branku a tu závoru si otevřel. Nic nepomáhaly argumenty, že o pár metrů dál nám plot končí a kdokoliv tam může přijít. Tenkrát jsem to nechápal. Teď už vím, že šlo o pocit. Falešný pocit bezpečí. Naprosto nesmyslná překážka, která stačila k naplnění pocitu bezpečí.

Takových zavírání branek tu teď máme  dost. Bráníme se domnělému nebezpečí a vytváříme zbytečné závory, které reálnému nebezpečí nemají šanci zabránit. A kvůli tomu, že se soustředíme na zavírání snadno překonatelných branek, které nám poskytují falešný pocit bezpečí. O kousek vedle může skutečný problém nakráčet přímo do obýváku. Protože tam náš plot prostě končí.

Teď už stačí jediné. Poznat reálný problém a jeho obranu proti němu a ten falešný. A to není vůbec jednoduché.

Lidé potřebují fantazii, aby byli lidmi. Aby se udrželi v místech, kde se padající anděl potkává se stoupající opicí. S vílami zubničkami, otci prasátek, … je to jako trénink. Musíte začít s tím, že se naučíte věřit malým lžím. Abychom pak uvěřili i těm velkým. Spravedlnost. Milosrdenství. Povinnost. A takové věci. Vezměte vesmír, rozemelte jej na nejmenší prach, ten přesejte přes to nejjemnější síto a pak mi ukažte jediný atom spravedlnosti, jedinou molekulu milosrdenství. A přesto… Lidé se pokouší jednat, jako kdyby na světe byl nějaký ideální řád, jako kdyby ve vesmíru existovala nějaká správnost, podle které by se dal posuzovat. Lidé potřebují věřit ve věci, které nejsou. Jak jinak by se pak mohli stát skutečností?

Volný přepis rozhovoru Smrtě a Zuzany z Otce prasátek Terryho Pratchetta.

Hezké svátky všem!

Před 6 lety jsem poprvé psal o Self Support Systemu a probůh, i já jsme se později přistihl, že jsme ho občas praktikoval. Ale člověk tak nějak jde životem, dospívá a přestává blbnout a blbne zato úplně jiným způsobem. No a stále považuji Self Support System  za neuvěřitelné pokrytectví. A dokonce jsem myslel, že už vymizel. Naopak. Kamarádi si totiž neříkají nepříjemné věci, s kamarády musíte souhlasit a říkat jací jsou skvělí, báječní a jak je máte rádi. Poplácat po zádech a pak druhý den s jinými, stejně dobrými kamarády říkat, jak je to hrozné. Tohle je vážně divnej svět a to už mi přijde upřímnější ten svět businessu, kde alespoň všichni víme, že nám jde o ten zisk. Krom jiného.

Tolik zloby, sobeckosti, zášti a lidské hlouposti jsem v jiných směrech jako je ten ten „jakože“ duchovní nenašel.

Dnes jsem narazil na petici křesťanů, kteří požadují aby:

My, občané České republiky se obracíme na poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, aby schválili senátní návrh změny zákona, jímž se velikonoční Velký pátek stane státním svátkem a dnem pracovního klidu.

Na základě argumentu:

Zelený čtvrtek a Velký pátek jsou součástí nejvýznamnějších církevních svátků Velikonoc. Pro nemalou část obyvatel ČR, ať už se hlásí k některé z křesťanských církví či nikoliv, jsou neopomenutelným symbolem souvisejícím s křesťanskou tradicí, která je jedním z hlavních základů naší evropské civilizace.

Pokračovat ve čtení

Dnes na Facebooku jedna moje dobrá kamarádka podotkla, že když v nemocnici neošetří 10. leté dítě kvůli tomu, že nemá pojištění, že je to facka lidskosti (nebo něco podobného to bylo, myslím). Trochu jsem se nad tím zamyslel a napsal tento článek.

Ona má svým způsobem pravdu, ano je facka lidskosti. Ale přátelé, takových facek lidskosti najdeme po světě stovky, tisce ne-li milióny. Proč ale tohle s námi tolik hýbě? Protože jsme toho přímí svědkové.

A s tím se dostáváme do filosofické otázky, když nás zajímají věci, které potkáme přímo a chceme je měnit a zároveň nás nechávají chladnými věci, ke kterým nemáme osobní vztah – jsme pokrytečtí?

Odpovědí musí být – rozhodně ano, jsme. Nicméně 100% lidskost je bohužel přepych, který si nemůže dovolit nejspíše nikdo z nás. Znamená to totiž téměř neomezené množství peněz, času a hlavně absolutní nezávislost na čemkoliv. Takže nám nezbývá než být v omezené míře pokrytečtí.

Ovšem pozor, trochu toto zamyšlení může svádět k tomu, že lidskost je v podstatě nereálná a tak nemá cenu ji praktikovat. Omyl, opak je pravdou. Realizace lidské bytosti skrze svou nejryzejší podstatu, která se prezentuje primárně lidskostí je naše esenciální podstata.

Ale druhé pozor. Lidskost neznamená jen to – záměrně zjednodušuji – být hodní a chovat s ehezky k celému světu. Je to spousta dalších věcí, které nejsou zdaleka tak altruistické. Je to určitá míra svobodomyslnosti, odvahy, sebezapření, překonávání překážek, ochoty jít za svým snem a svými ideály a to, bohužel, často v sobě obsahuje notnou dávku arogance a egoismu.

Bohužel, lidskost v sobě skrývá i naše chyby a nedostatky. Ale touha zachránit celý svět je bezva, jen je poněkud nereálná. Proto myslím, že stačí, když se budeme snažit zachránit alespoň ten náš svět.

Přeji příjemný víkend plný lidskosti.

Dnes ráno při cestě jsme byl na nástupišti metra Hradčanská svědkem zvláštní události. Očividně agresivní a hysterická malá asiatka fyzicky útočila na muže s uniformou Dopravního podniku hlavního města Prahy. Nevím zda onen muž byl revizor nebo jestli mezi nimi bylo něco jiného či snad osobní problém. Do sporu jsem se nevměšoval (stále řeším zda to bylo správně nebo špatně) a po nějaké době muž po slovní obraně užil hrubou sílu. Udělil té ženě ne příliš velkou, ale přesto jasnou facku.

Pokračovat ve čtení

Tak tuhle větu jsem včera zaslechl s dívčích úst. Už v té chvíli se mi ta věta nelíbila, ale v té rychlosti jsem nevěděl proč. Když jsme po té mohl o tom přemýšlet zjistil jsem proč. Tahle věta totiž upřednostňuje patriarchální a mírně šovinistické fungování naší společnosti, kdy není my, ale je ON a ona, kdy on JI někam, když je hodná vezme s sebou. Ne takhle to myslím nefunguje a fungovat němělo. Lepší je, když neexistuje ona a on, ale existuje MY (v konceptu ne individuality a svobody, ale v konceptu muž a žena, partneři). Teda ona věta měla zaznít „A pojedete spolu?“.