Můj pracovní proces je založený na plně digitální kanceláři, multiplatformních aplikacích a cloudu. Jinými slovy, potřebuji mít všechno digitálně, online a synchronizovaný a přístup jak z počítače nebo mobilu. Do tohoto pracovního scénáře mi dřevěné tužky a hipsterské zápisníčky nesedí.
Pokračovat ve čtení
Roky nosím nejlepší chytré hodinky s Androidem a Android Wear. LG G Watch R jsou super a díky poslední aktualizaci na Android Wear 2.0 jsem neměl důvod měnit. Chtěl jsem totiž hodinky s kulatým ciferníkem co nevypadají sportovně a jsou designově povedené. Bylo to poté, co jsem si koupil Pebble Steel. Od září, kdy jsem začal běhat a nyní cvičit, jsem si pořídil i Xiaomi Mi Band 2 a tak jsem měl pocit, že nic dalšího nepotřebuju.
Kolegové z GetFound a bývalý kolega z Hájedničky Jirka Štencek mi ale nasadili brouka do hlavy. Nechceš vyzkoušet třeba nějaké společenské hodinky? Něco jako doplněk k oblečení nebo pánský šperk? A protože Jirku docela dobře znám a vlastní e-shop s hodinkami Helveti, nenechal jsem se dlouho přemlouvat a zašel jsem k němu na návštěvu. Prodejna vypadá fakt luxusně.
Před časem jsme měli možnost otestovat tento vysavač s vodním filtrem. Jmenuje se Hyla a je to – POZOR SPOILER – skvělé řešení na problém, který nemáme. Ale popořadě. Hylu mi doporučil Zdeněk Dvořák a tak jsem si řekl, že ji také vyzkoušíme. Co nás lákalo je snadné mytí oken. Testovali jsme vysavač pár týdnů a testovala ho moje žena, která vysává asi o trochu častěji než já a proto přesně věděla jaké máme potřeby. Poznatek první – je to velký. Samotný vysavač je docela velký a v bytě kde máte plno, je docela problém ho jen uskladnit s velikým množstvím jeho příslušenství. A že jich je. Z čehož vyplývá velké množství výhod:
Mám rád Dáme jídlo a hodně ho využívám. Proto mám také premium účet, protože mi to dává smysl. Objednávám do práce i z domu, když se nám nechce vařit. Ty služby jsou, zejména v Praze, super. A ať je Tomáš Čupr jako člověk jaký chce, jako podnikatel má obrovský tah na branku a ví, co dělá, a zdá se, že velmi úspěšně. Takže ano, mám rád Dáme jídlo, protože je to dobrá služba a bez obav ji komukoliv doporučím. No a z těchto důvodů jsem se hodně těšil na plánovaný dovoz potravin ze supermarketů, a když Tomáš mluvil o spuštění supermarketu v březnu, nemohl jsem se dočkat.
Těšil jsem se na Avengers, protože to měla být akce, zábava a plno super hrdinů. A byla. Těším se na finále Nolanova Batmana, protože Nolan je prostě Nolan. A těšil jsem se na Prométhea v režii Ridleyho Scotta. Avengers byli super a říkám, byl to úžasný film, který mi dal vše, co jsem chtěl. Teď přišel Prométheus a Ridley Scott. Dvojka, na kterou se nezapomíná. Úplně první Vetřelec byl fenomenální a natáčel ho taky Ridley. Takže plánovaný prequel prostě musí být bomba. Rozumíte, stejný režisér, stejná atmosféra, Gigerovy kulisy a vysvětlí tam všechno. Úplně všechno. Třeba toho divného velkého mimozemšťana s hlavou jako slon a vybuchlými vnitřnostmi.
A pochopitelně skvělé trailery, vynikající marketingová kampaň na Prométhea včetně geniálního androida Davida a odkazy na Weyland corp.
Jo tohle všechno tam bude, se současnou technologií pro efekty, skvělou hudbou a scénářem. Prostě bomba. Jo tak tohle byl ten film, na který jsme včera šel, takže asi tušíte jak jsem se těšil.
Přestali jsme chodit do kina. Přesněji SKORO jsme přestali chodit do kina. Stále jsme nezanevřeli na posvátnou trojici Bio OKO, Kino Aero a Světozor. Nicméně multikina nás naštvala. Vstupné je drahé, služby neodpovídající, zaměstnanci zjevně nepochopili z jakých peněz se generují jejich výplaty a většinou tam chodí podivný plebs, který zážitek z kina jen pokazí.
V zásadě jsme se rozhodli chodit jen na filmy plné zdařilých efektů, s dobrým soundtrackem a se zpracováním které vám těch 160 korun za lístek vynahradí. Typickými příklady budiž Avatar, Black Swan, Hanební parchanti nebo Sweeny Todd. V pátek jsme chtěli zkusit utratit nesmyslné poukázky Flexipas, které získávám od zaměstnavatele a zkusili Hunger Games, když už na nich byl i kolega Tomáš, jak jsem zjistil z Foursquare.
Před časem mě někdo upozorňoval na film Černá smrt. Páteční večer s lahví portského se zdál ideální na historický mysteriózní horror, tak jsme se na ten film podívali.
Ačkoliv už na tento blog píšu méně než dřív (ano, pár věcí se v mém životě změnilo), rozhodně ho nechci zanedbávat příliš a o některých věcech stojí za to psát (třeba o BMWC, O-Kultu, Nakonečného pojetí magie, … aj.). Protože mým nějvětším problémem v současnosti je nedostatek času, rozhodl jsem se, že nebudu dělat věci „až na ně bude čas“, ale prostě je plánuji. Příkladem toho je, že chci minimálně jednou měsíčně zakusit jakési umění.
A právě tento měsíc došlo na vynikající představení Malého Vinohradského divadla 1984.Pokračovat ve čtení
Možná se ptáte proč takové kategorické odmítnutí a tak silná direktiva hned v názvu článku? No, mám k tomu dobrý důvod. Jsem toho názoru, že dobré věci je třeba podporovat a šířit a doporučovat a ty špatné – o těch ideálně nemluvit. Ale myslím, že v tomto případě jde spíše o varování, aby jste nešlápli do stejného hovna jako my a očividně i mé oblíbené skupiny skupiny Totální nasazení a Deratizéři.Pokračovat ve čtení
Včera jsem, díky tomu, že mi to doporučila Terka, navštívil projekci filmu Afganské ženy za volantom na festivalu dokumentárních filmů Jeden svět. První věc, která mě zaujala, ale v podstatě byla očekávatelná, že na celém filmu bylo velice, velice málo mužů, dovolil bych si to odhadnout na 10%. Projekci jsme shlédli v příjemném a útulném kinu Evald, kde bohužel bylo poněkud přetopeno. Na projekci bylo plno a co se týče obsahu filmu – nejlepší bude nechat hovořit oficiální anotaci:
Svědectví jednoho muže má u afghánského soudu stejnou váhu jako výpověď dvou žen. Když se narodí syn, oslavují se i jeho první zuby, zatímco narození dívky je nezřídka vnímáno jako zklamání. Společnost, kde nerovnost mezi oběma pohlavími vyplývá z manipulativní interpretace koránu, vymezuje ženám velmi malý prostor. Najít proto afghánskou řidičku je nesnadný úkol, který podstoupila slovenská režisérka afghánského původu Sahraa Karimiová. Její dokument sleduje osudy čtyř žen mezi třicítkou a čtyřicítkou – všechny jsou vdané a mají děti. Tři z nich touží po řidičském průkazu, zatímco jedna se už živí jako řidička soukromého minibusu. O svých hrdinkách se ovšem dozvídáme mnohem více, když kamera, za níž stojí žena, vstupuje do privátních prostor obývacích pokojů Afghánek a jejich rodin. Získáváme tak informace o roli genderu v uspořádání afghánské společnosti i o nesnadné cestě tamních žen za emancipací. Kolik z nich autoškolu dokončí? Mají být silnice, stejně jako vše ostatní veřejné, hájemstvím mužů?