Chodíte pozdě?

Nevím jestli chodíte pozdě nebo ne. Já se snažím chodit včas a myslím, že mi to vychází. Radši přijít o 5 minut dřív než o minutu pozdě. A když už se mi to stane a vím, že můj plánovaný příchod je opožděn, byť o jedinou minutu, tak napíšu třeba SMS nebo zavolám. V tom nevidím nic špatného. Chápu to jako elementární základ slušného chování.

Bohužel naše společnost a mnozí mí přátelé to nevidí stejně a obhajují se alibistickými kecy, aby si nemsueli přiznat že jsou nezodpovědní a absolutně nezvládají time management.

      Alibismus spolubydlícího – můj spolubydlící dost často chodí pozdě a vůbec mu to nevadí, jeho filosofie je, že opravdu zaměstnaní lidé nemůžou prostě chodit včas, že je to snad – proboha (!) – výraz společenské váženosti. No fuj, nezlobte se na mě, je to alibismus par excelense. Jak říkala babička a babičky jak víme mají vždycky pravdu, „Výmluva je horší než hůl a kdo ji věří, je …(laskavý čtenář jistě doplní rým sám)“
      Špatný time management – již několik let jsem členem a také vedoucím jedné nejmenované taneční skupiny, a´t jsme se snažil jakkoliv, po dobrém nebo po zlém, nemohl jsme docílit toho, aby chodily na pravidelné zkoušky včas a když už nepřijdou včas aby se aspoň omluvili. Marně. Nevím, co je na tom nadlidského, chtěl jsem aby dělali jen to, co je IMHO součást slušného a korektního chování. Výmluv bylo vždy statisíce – a to je to nad čím žasnu, vždy lidé neváhají vymýšlet složité konstrukce důvodů od sněhové vánice, hádyn s přítelem/přítelkyní zpožděným autobusem v kombinací s přistáním UFO a útokem teroristů v lokáním uragánu, než aby prostě jen přišli včas a nebo se omluvili za pozdní příchod. Tomu já říkám věci mezi nebem a zemí, které nepochopím.
      Zpoždění račího popela – kauza třetí, máme společného přítele, jež se vyznačuje kolosální nezodpovědností, která je na zabití. Kdyby nebyl tak úžasný, takjiž spočívá na Olšanech. Tento člověk je schopen nabrat na svém pravidelném příchodu nahnat zpoždění ne pár minut, ale dokonce pár hodin. Takové věci jako domluvený čas je pro něj stejně nepochopitelná jako plazmatické výboje pro housenku. Upřímně, od té doby co se s ním snažíme domluvit na nějakém čase jsem ani jednou nezažil, že by byl v ten čas připraven. Asi je to velmi magický akt.
      Zpoždění ubohé, ztrapňující – jako do noty mi přihrál úvodník Petra Bílka z časopisu Reflex, který se žasne a sytí nad přístupem pražských čecháčků při premiéře Formanova filmu Goyovy přízraky. Cituji doslova: „My se z vás nepoděláme,“ tak zněl ten večer hlas Pražanů. Netoužím po projevech servility, jde mi o obyčejnou lidskou slušnost. Respekt k práci druhých. Třeba přijít včas. Jako by se ten večer Formanovi mstila patlavá nediskrétnost hasičských bálů, buranství této země odolávající všem změnám režimů.

Ne tohle opravdu nechápu, promiňte. Pokud někdo přijde pozdě bez omluvy, tak pro mě vždy zůstane nezodpovědným floutkem bez slušného vychování.

Leave a Reply