Lidé potřebují fantazii, aby byli lidmi. Aby se udrželi v místech, kde se padající anděl potkává se stoupající opicí. S vílami zubničkami, otci prasátek,… je to jako trénink. Musíte začít s tím, že se naučíte věřit malým lžím. Abychom pak uvěřili i těm velkým. Spravedlnost. Milosrdenství. Povinnost. A takové věci. Vezměte vesmír, rozemelte jej na nejmenší prach, ten přesejte přes to nejjemnější síto a pak mi ukažte jediný atom spravedlnosti, jedinou molekulu milosrdenství. A přesto… Lidé se pokouší jednat, jako kdyby na světe byl nějaký ideální řád, jako kdyby ve vesmíru existovala nějaká správnost, podle které by se dal posuzovat. Lidé potřebují věřit ve věci, které nejsou. Jak jinak by se pak mohli stát skutečností?

Volný přepis rozhovoru Smrtě a Zuzany z Otce prasátek Terryho Pratchetta.

Hezké svátky všem!

Těšil jsem se na Avengers, protože to měla být akce, zábava a plno super hrdinů. A byla. Těším se na finále Nolanova Batmana, protože Nolan je prostě Nolan. A těšil jsem se na Prométhea v režii Ridleyho Scotta. Avengers byli super a říkám, byl to úžasný film, který mi dal vše, co jsem chtěl. Teď přišel Prométheus a Ridley Scott. Dvojka, na kterou se nezapomíná. Úplně první Vetřelec byl fenomenální a natáčel ho taky Ridley. Takže plánovaný prequel prostě musí být bomba. Rozumíte, stejný režisér, stejná atmosféra, Gigerovy kulisy a vysvětlí tam všechno. Úplně všechno. Třeba toho divného velkého mimozemšťana s hlavou jako slon a vybuchlými vnitřnostmi.

A pochopitelně skvělé trailery, vynikající marketingová kampaň na Prométhea včetně geniálního androida Davida a odkazy na Weyland corp.

Jo tohle všechno tam bude, se současnou technologií pro efekty, skvělou hudbou a scénářem. Prostě bomba. Jo tak tohle byl ten film, na který jsme včera šel, takže asi tušíte jak jsem se těšil.

Pokračovat ve čtení

Přestali jsme chodit do kina. Přesněji SKORO jsme přestali chodit do kina. Stále jsme nezanevřeli na posvátnou trojici Bio OKO, Kino Aero a Světozor. Nicméně multikina nás naštvala. Vstupné je drahé, služby neodpovídající, zaměstnanci zjevně nepochopili z jakých peněz se generují jejich výplaty a většinou tam chodí podivný plebs, který zážitek z kina jen pokazí.

V zásadě jsme se rozhodli chodit jen na filmy plné zdařilých efektů, s dobrým soundtrackem a se zpracováním které vám těch 160 korun za lístek vynahradí. Typickými příklady budiž Avatar, Black Swan, Hanební parchanti nebo Sweeny Todd. V pátek jsme chtěli zkusit utratit nesmyslné poukázky Flexipas, které získávám od zaměstnavatele a zkusili Hunger Games, když už na nich byl i kolega Tomáš, jak jsem zjistil z Foursquare.

Pokračovat ve čtení

Sahraa Karimi Včera jsem, díky tomu, že mi to doporučila Terka, navštívil projekci filmu Afganské ženy za volantom na festivalu dokumentárních filmů Jeden svět. První věc, která mě zaujala, ale v podstatě byla očekávatelná, že na celém filmu bylo velice, velice málo mužů, dovolil bych si to odhadnout na 10%. Projekci jsme shlédli v příjemném a útulném kinu Evald, kde bohužel bylo poněkud přetopeno. Na projekci bylo plno a co se týče obsahu filmu – nejlepší bude nechat hovořit oficiální anotaci:

Svědectví jednoho muže má u afghánského soudu stejnou váhu jako výpověď dvou žen. Když se narodí syn, oslavují se i jeho první zuby, zatímco narození dívky je nezřídka vnímáno jako zklamání. Společnost, kde nerovnost mezi oběma pohlavími vyplývá z manipulativní interpretace koránu, vymezuje ženám velmi malý prostor. Najít proto afghánskou řidičku je nesnadný úkol, který podstoupila slovenská režisérka afghánského původu Sahraa Karimiová. Její dokument sleduje osudy čtyř žen mezi třicítkou a čtyřicítkou – všechny jsou vdané a mají děti. Tři z nich touží po řidičském průkazu, zatímco jedna se už živí jako řidička soukromého minibusu. O svých hrdinkách se ovšem dozvídáme mnohem více, když kamera, za níž stojí žena, vstupuje do privátních prostor obývacích pokojů Afghánek a jejich rodin. Získáváme tak informace o roli genderu v uspořádání afghánské společnosti i o nesnadné cestě tamních žen za emancipací. Kolik z nich autoškolu dokončí? Mají být silnice, stejně jako vše ostatní veřejné, hájemstvím mužů?

Pokračovat ve čtení

image

Ne nemusíte se bát, že by mě snad něco takového potkalo. Jen poté co jsem podruhé viděl film The Shining (Osvícení též přeládáno jako Záření) od Stanleyho Kubricka, dospěl jsem k názoru, že je potřeba o tom něco málo napsat. Zfilmovaný román Stephena Kinga S. Kubrick zvládl s genialitou sobě vlastní. Minimalistická hudba s geniálním načasováním, zuřivě barevný koberec, obrovské prostory a geometrické linie ve Vás už od začátku vyvolají palčivý pocit něčeho … divného. To divné ve vás vyvolává nejistotu. Ať už je to postava malého Dannyho z hlubokýma očima, hysterická manželka Jacka Torrance, kde nevíte jestli je příbuzná z rodiny Addamsů nebo něco ve stylu barbie stylu ze sitcomu Ženatý se závazky (musím přiznat, že mě trošku štvala).

Pokračovat ve čtení